Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se mohla naučit v
mateřské škole. Ale nenaučila jsem se to ani na střední a vysoké škole. Jsem moc vděčná, že mám
velké učitelky, své tři dcery. Že skoro celý svůj dosavadní život pracuji s dětmi, od kterých se
lze stále učit. Že potkávám lidi, kteří mi zapadají do mozaiky mého života. Jsem ráda, že můžu
dělat práci, která mě těší a dává mi smysl.
Své dětství jsem trávil často s kamarády a ještě více sám, jen
s pstruhy, raky a mloky v hloubi Lovětínské rokle. To mě ovlivnilo mnohem více, než cokoliv
jiného později. I proto také chci být průvodcem ostatním dětem na cestě přírodou, v jejich
prvních letech života. Vše, co přišlo poté, mělo ale také svůj význam a důležitost. Po střední
škole jsem se živil několik roků s vařečkou a noži a tedy převážně rukama. Díky tomu jsem také
poznal jiné kultury, úžasné lidi a odhodil přitom spoustu strachů. Zkusil jsem ještě další
řemesla, třeba s pilou a sekerou nebo ve výškách střech. Jindy jsem zase zaměstnával více hlavu,
a to studiem aplikované ekologiem, dále ochrany přírody a při tom výzkumem lužních lesů
Evropy. Poslední dobou trávím spoustu času v třebosickém luhu, kde spolu s dětmi zkoumám
především sebe. Důvěřuji, učím se stále přijímat a při všem, co dělám, dávám kromě rukou a hlavy
stále větší a větší prostor srdci.
Ještě před pár lety jsem si myslela, že se v životě chci soustředit spíše na zvířata a přírodu než na malé lidi, ale moje dvě dcerky mi ukázaly, že nejsmysluplnější je pro mě kombinace obojího. Mám ráda výlety a spaní ve stanu, ráda pozoruji děti absolutně ponořené do hry, snažím se přemýšlet ekologicky a s chutí uvolňuji své přetlaky zpěvem. Po studiu tropického zemědělství a speciálního chovatelství si teď snažím rozšířit obzory v předškolní pedagogice, ze které čerpám další náměty k přemýšlení o společné kooperaci dětí a dospělých. Jsem nadšená, že můžu trávit svůj čas společně s dětmi a že se můžu stát součástí přírody a pozorovat její každodenní proměny během celého roku.